Minule jsme si rozebrali ten obří světový dopad, techno-středověk a to, jak Geralt ohnul Hollywood. Dnes ale odhodíme společenské vědy a podíváme se na to, jaké to bylo, když člověk vzal poprvé do ruky ovladač a nechal se touto hrou zcela pohltit. Pokusím se být objektivní, ale je to jako mluvit o své milované babičce.
📺 Nostalgie na PS4
Můj úplně první průchod Zaklínačem 3 proběhl na tehdy novém PlayStationu 4. Když dnes ze zvědavosti spustím YouTube a sleduji srovnávací videa, nestačím se divit. Ty minutové načítací obrazovky po každé smrti nebo doskakující textury. Zvlášť když to srovnám s tím, jak mi hra dneska běží v 60 FPS na PS5 Pro. Jenže tehdy? Tehdy mi to bylo absolutně ukradené a po pár hodinách by mi to bylo jedno i dnes. Ten zážitek byl nepopsatelný. Nemám patent na pravdu, ale pro mě to byla ta ukázka nové generace her. Dvojku jsem hrál a byla skvělá, avšak jsem většinu kladných reakcí považoval za počáteční nadšení. Nadchl jsem se stejně….
🛠️ Mobilní parkour aneb Jak z trusu uplácat kuličku
Buďme ale upřímní – ta hra rozhodně nebyla bezchybná. Na začátku jsem neskutečně plaval v inventáři a menu, které mimochodem ani po dekádě není zrovna příkladem ergonomie. A co si budeme povídat, "parkour" a skákání jsou tady absolutně tragické. Geraltův pohyb při překonávání překážek občas působí jako z nějaké laciné mobilní hry a funguje spíš jako nutná časová výplň než plynulý prvek hratelnosti. Na některých částech fyziky nebo zasekávání koně je zkrátka vidět, že CD Projekt RED tehdy neměl bezedné rozpočty Rockstaru a na projekty typu GTA V nebo RDR2 se finančně nechytal. Jenže polští vývojáři předvedli to naše klasické "z trusu uplácat kuličku". Všechna technická klopýtání a drobné nedodělky dokázali přebít tak neuvěřitelnou atmosférou, že jste to nemotorné šplhání po horách s úsměvem odpustili.
⚔️ Alchymie, Bestiář a lepší kochání se na koni jak v KCD?
Pokud jde o obtížnost, Zaklínač 3 je v podstatě dost lehká hra. I na tu nejvyšší obtížnost se dá proplout celkem hladce. Rozhodně se neblíží současnému hitu “souls like” her, ale má to jednu zásadní podmínku: musíte u hraní přemýšlet. Hráč musí poctivě studovat Bestiář, připravovat si oleje na meče, vařit lektvary a využívat petardy. A právě v tomhle je hra geniálně otevřená širšímu publiku. Není to zbytečně frustrující hardcore trenažér. Když to srovnám třeba s oběma díly Kingdom Come: Deliverance, tak KCD sice pro užší skupinu hráčů plní tu historickou atmosféru a simulaci středověku ještě lépe, ale Zaklínač vás prostě nechce zničit za to, že nejste profík. A mimochodem, ten náš středoevropský středověk je cítit z obou her. Kdyby se mě ale někdo zeptal, jestli je v kochání se krajinou během jízdy na koni lepší Zaklínač 3 nebo Kingdom Come 2, oslím můstkem odpovím: Red Dead Redemption 2. Každá z těch her je totiž v detailech nejlepší v nečem úplně jiném.
📜 Krvavý baron, nejsilnější vedlejší úkoly a potracenka
V čem ale Zaklínač 3 drtí naprosto veškerou konkurenci, to jsou vedlejší úkoly a samotný textový doprovod. Tady neexistují nudné "přines deset kůží ze šedých vlků". Každý štěk má svůj vlastní příběh, často temný, tragický nebo absurdně vtipný. A ty popisy monster a záznamy v Bestiáři? To je ryzí literární poezie. Doteď mám v paměti větu o Potracence z úkolu s Krvavým baronem. Není to slovo od slova, ale smysl vystihla dokonale: „Říci, že je Potracenka ošklivá, je stejné jako říci, že hovno nemá zrovna valnou chuť. V podstatě je to pravda, ale nevystihuje to pravou tvář věci.“ Tohle je přesně ten černý, syrový a cynický humor, kvůli kterému ten svět tak milujeme.
🎵 Špína Velenu vs. pozlátko Novigradu
Jak už jsem říkal v prvním díle, soundtrack z těchto dobrodružství dělá poloviční zážitek a jeho agresivní rytmika vám vymlátí z hlavy jakékoliv pochybnosti. Co ale musím smeknout, je práce s tempem hry a prostředím. Já absolutně zbožňuji začátky ve Velenu. To sychravé počasí, bahno, oběšenci na stromech, chudoba a všudypřítomná beznaděj. Cítíte tam středověk více než v učebnici dějepisu – to je pro mě definice Zaklínače. Když se pak příběh přesune do nablýskaného Novigradu plného politiky a pobíhání po městských uličkách. Mě osobně to po nějaké době začne trochu nudit a těším se zpátky do divočiny. Ale musím uznat, že je to čistě otázka vkusu. To střídání tempa – od komorního hororu v bažinách přes městské intriky až po severské Skellige – má hra zvládnuté prostě úžasně.
Zaklínač 3 nebyl dokonale naleštěný drahokam, ale byla to hra s obrovským srdcem, která nám ukázala, že i v našich zeměpisných šířkách může vzniknout titul, na který bude celý svět vzpomínat ještě dlouhé dekády.
