Když se dneska ohlédnu zpátky, Zaklínač 3: Divoký hon pro mě neznamená jenom jednu z mnoha skvělých her. Narovinu: byl to ten hlavní a v podstatě jediný důvod, proč jsem si tehdy pořídil PlayStation 4. Svoji starou PS3 sice bezmezně miluji a nedám na ni dopustit, jenže když se začaly objevovat první herní záběry z Geraltova nového dobrodružství, bylo mi jasné, že je tu nová éra a starý hardware už bude mít modernějšího společníka. Ostatně PS3 i PS4 považuji za skvělé parťáky do dnes. Do té doby jsem měl RPG žánr zafixovaný čistě na PC. Klávesnice, myš, izometrický pohled nebo složité tabulky – zkrátka věci, které ke konzolím moc nešly. A Witcher 3 tohle moje vnímání úplně rozbil. Bylo to první opravdu poctivé, dospělé RPG, které jsem hrál s ovladačem v ruce z gauče. Ano, všichni víme, že ten interface a inventář nebyly (a nejsou) pro konzole zrovna ideální a člověk se v tom občas trochu ztrácel, ale bylo mi to úplně jedno. Ta hra měla takové kouzlo, že mě okamžitě pohltila. Než se ale v příštím díle pustíme do mých konkrétních zážitků z Velenu nebo Skellige, pojďme se podívat na to, jak tenhle středoevropský projekt vlastně pobláznil svět a co tomu všemu předcházelo.
🇵🇱 Státní dar pro Obamu a prolomení hranic
Z dnešního pohledu, kdy má celá zaklínačská trilogie na kontě přes 85 milionů prodaných kusů, nám to přijde automatické. Polské studio CD Projekt RED ale tehdy strašně riskovalo. Sázeli všechno na jednu kartu. Že se jim to povedlo, dokazuje i jedna celkem vtipná historická vsuvka, kterou jsem si při dohledávání podkladů pro tenhle článek s chutí připomněl. Když tehdy americký prezident Barack Obama navštívil Polsko, dostal od tamního premiéra jako oficiální státní dar reprezentující úspěch země sběratelskou edici druhého Zaklínače. Obama sice později přiznal, že hru nehrál (což se dá u hlavy státu pochopit), ale veřejně polskou herní tvorbu ocenil. Už tehdy bylo vidět, že se rodí něco, co má potenciál přerůst hranice běžného herního průmyslu. A trojka to o čtyři roky později definitivně potvrdila.
📺 Když Hollywood opisuje od herních vývojářů
Před rokem 2015 sice Andrzej Sapkowski a jeho knihy měli silnou základnu fanoušků u nás, v Polsku nebo v Německu, ale globálně to žádný masový popkulturní hit nebyl. Svět znal hlavně Tolkiena. Byla to až tahle třetí hra, která z Geralta udělala celosvětovou celebritu. Lidé v Americe nebo Británii začali brát útokem knihkupectví jen proto, že chtěli vědět, co bylo před herním intrem. A samozřejmě netrvalo dlouho, než ten obří zájem ucítil Netflix. Celý ten slavný seriálový boom s Henry Cavillem v hlavní roli vznikl čistě jako byznysový kalkul postavený na komunitě, kterou vybudovali polští vývojáři. Filmový svět v tomto případě v podstatě jen parazitoval na úspěchu hry, která herní průmysl posunula na úroveň plnohodnotného popkulturního fenoménu.
🎻 Adrenalinový nářez jménem techno-středověk
Jestli mě na Zaklínači kromě příběhu něco okamžitě dostalo, byl to soundtrack. Skladatel Marcin Przybyłowicz a folková kapela Percival stvořili něco, pro co se vžila skvělá škatulka: techno-středověk. Hudebníci vzali staré slovanské nástroje, jako jsou niněry, loutny nebo tradiční píšťaly, a nahráli s nimi syrové, historické motivy. Jenže místo toho, aby to znělo jako nudný doprovod z muzea, napálili do pozadí moderní agresivní rytmiku a drajv. Když uprostřed lesa tasíte meč proti Ghulovi a spustí se ty divoké ženské vokály doprovázené zběsilým tempem bubnů, pumpuje vám to adrenalin do žil neskutečným způsobem. Ten zvukový doprovod dal hře jedinečnou slovanskou tvář a atmosféru, kterou západní produkce prostě neumí napodobit. Zkrátka a dobře, podhoubí pro revoluci bylo připravené dokonale. Witcher 3 přišel ve správný čas, ukázal nám, jak mají vypadat moderní hry, a mě osobně kompletně změnil pohled na to, co se dá s ovladačem v ruce zažít.
Příště už ale necháme historii historií. V druhém díle se podíváme na samotný gameplay, na ty nejsilnější příběhové momenty a na moje vlastní zážitky, které mě u téhle hry udržely stovky hodin. Vás může samozřejmě také.
