Všichni ten pocit známe. Zamilujete se do herní značky, strávíte s ní stovky hodin, nedáte na ni dopustit a s nadšením vyhlížíte další díl. A pak to přijde. Vývojáři se rozhodnou, že je čas na "inovaci", a vám se před očima začne odehrávat něco, co připomíná těžkou krizi identity. V minulé TOP 5 jsme se zabývali sériemi, které (minimálně v určitém období) neměly slabý díl. Ano tak se dají označit i ty z dnešní TOP 5, ale jejich výkyvy byly v našich očích tak silné, že jsme si je sem zkrátka umístili. Projdeme si pět legendárních značek, které nás dokázaly vynést do nebes, aby nás vzápětí praštily mokrým hadrem přes hu... obličej.
⏳ Prince of Persia: Z orientální pohádky do emo-rockového klubu
Tohle je učebnicový příklad toho, jak se tvůrci dokážou leknout vlastního úspěchu. Sands of Time na PS2 byla nádherná, barevná arabská pohádka. Přinesla revoluční parkour, hrátky s časem a neuvěřitelné kouzlo. V mladší generaci vyvolal stejné pocity, jaké měli naši tátové během hraní původního "bělouše". Jenže hernímu světu tehdy začínala vládnout temnota a násilí. Ubisoft zpanikařil a ve Warrior Within nám naservíroval něco naprosto bizarního. Z pohádkového prince se stal arogantní drsňák, prostředí potemnělo, všude stříkala krev a do uší nám k tomu absurdně řval zvláštní metal (odborníci na hudbu nechť mě opraví). Z hlediska soubojového systému to byla pecka, hraje se to skvěle dodnes, ale ten brutální přerod z pohádky Tisíce a jedné noci do pubertálního emo-thrilleru byl zkrátka fackou, ze které se identita série už nikdy pořádně nevzpamatovala a její nástupce v podobě Assassin's Creed ji pohřbil na dobu neurčitou. Pro majitele milované PS3 je tu zlatá éra vždy k dispozici.
⚔️ Devil May Cry: Absolutní král yo-yo efektu
Pokud má herní schizofrenie svého krále, je jím Dante. Interně mu tady říkáme Vin Nafta, protože není lepšího příkladu, kdy je někdo dost cool, ale výšiny zná stejně dobře jako pády. První díl definoval žánr mlátiček a udělal z hlavního hrdiny toho nejvíc cool frajera pod sluncem. A pak přišel druhý díl, kde z něj udělali mlčenlivého, nudného suchara v příšerné hře. Capcom se omluvil naprosto geniální "trojkou", nepolevil moc fajn "čtyřkou", aby následně značku předal západnímu studiu Ninja Theory. A zrodil se reboot DmC. Starý dobrý Dante byl pryč, nahradil ho drzý spratek s černými vlasy, co si vulgárně nadává se zmutovanými démony. Byla to solidní akce, ale s původní sérií to nemělo společného nic. Naštěstí se houpačka zhoupla naposledy a v pátém díle se vrátil ten pravý Dante v životní formě. Tahle série si zkrátka musela sáhnout na dno hned dvakrát, aby zjistila, kým vlastně je.
🥋 Tekken: Od legendy k diagnóze jménem Tekken 8
Tekken 3 a Tekken 5 jsou nedotknutelné modly gaučového hraní. Už ve "čtyřce" ale tvůrci zkusili divný experiment s nerovným terénem, který komunitu naprosto rozdělil. To ale není nic proti současnosti. Samotný Tekken 8 je totiž schizofrenní záležitost par excellence. Na jedné straně tu máme vizuální a hratelnostní mistrovské dílo s naprosto fenomenálním enginem. Hraje se to fantasticky. Jenže pak je tu ta druhá tvář – systém Heat udělal z taktické bojovky agresivní kasino, kde vás hra neustále nutí bezhlavě útočit. A do toho všeho se po vydání objevila korporátní chamtivost v podobě Battle Passů, obchodu s kosmetikou a bohužel i hratelných postav, což z precizního bojového umění dělá agresivně monetizovaný produkt. Je to hra, která bojuje sama se sebou v přímém přenosu. Naštěští starší kousky jsou stále k mání.
🌌 Mass Effect: Od zachránce galaxie k obličejové obrně
Tady jdeme do těch nejbolestivějších vod. Jak jste se už mohli dočíst. Původní trilogie s velitelem Shepardem byla něčím, co formovalo naše životy. Postavy jako Garrus nebo Liara nebyly jen jedničky a nuly, byli to parťáci, za které byste položili život. Mistrovská space opera. A pak přišla Andromeda. Značka úplně ztratila svou duši. Místo charismatického vůdce jsme dostali nezkušeného puberťáka, posádka byla k uzoufání nudná a celá hra se utopila ve skenování kamenů a byrokracii na vesmírné stanici. Technický stav s legendární mrtvou animací obličejů ("My face is tired") byl už jen hřebíčkem do rakve. Jak udělat z nejlepší sci-fi ságy naprosto zapomenutelný polotovar? BioWare nám to ukázalo v přímém přenosu. Ještě že Shepard nikam nezmizel.
🐉 Dragon Age: Definitivní ztráta paměti
Zatímco Mass Effect aspoň zůstal střílečkou ve vesmíru, Dragon Age ztratilo kompas úplně. Nechápejte mě špatně, tato série nemá vyloženě špatné díly, ale více se od sebe lišit nemohly. První díl, Origins, byl temnou, krví nasáklou, taktickou a nesmírně dospělou fantasy. Byla to hra, kde jste cítili beznaděj a Nákaza budila hrůzu. Dvojka to vzala přes kopírák rychlého vývoje a instatní hratelnosti, Inquisition z toho udělalo offline MMORPG, které umí nesmírně bavit, ale přeci jen občas nudit. A Veilguard? Z dospělé temné fantasy se stala barvičkami hýřící, akční hrdinská záležitost. Jak říkám, žádný díl není špatný, ale pokud před sebe položíte jednotlivé hry, absolutně byste neřekli, že patří do stejné rodiny. Pokud si však chcete užít jednotlivé díly nezávisle na sobě, tak naše nabídka je vám vždy k dispozici.
Právě tyhle obří propady a krize identity jsou tím hlavním důvodem, proč máme pod televizí stále zapojenou tu starou dobrou "pé-es-trojku" nebo "dvojku". Nemusíme řešit, jestli si zrovna tvůrci nevybrali slabší chvilku, nebo jestli do hry nepropašovali virtuální obchod. Můžeme si prostě pustit ten díl, který definoval naši hráčskou vášeň, a užít si ho v jeho nejčistší, nezkažené podobě.
