Náš redakční blog je většinou plný nostalgie, chvály a láskyplných vzpomínek na ty nejlepší herní klenoty, u kterých jsme strávili stovky hodin. Avšak někdy není na škodu ubrat plyn a nalít si čistého vína. Herní svět totiž není vždycky jen zalitý sluncem a ne každé pokračování slavné značky dopadne jako Terminátor 2. Občas prostě narazíte na titul, ze kterého vás bolí u srdce (nebo i jinde). Hned na úvod chci říct jednu důležitou věc: netvrdím, že Mass Effect: Andromeda je od naprostého základu nehratelná a stoprocentně katastrofální hra. Ale definuje ji jeden obrovský, nepochopitelný kontrast, který mě dodnes fascinuje. Původní epickou trilogii s velitelem Shepardem jsem totiž s naprostým nadšením dohrál snad pětkrát nebo šestkrát. Od záchrany Citadely v prvním díle až po ten epický, ač kontroverzní konec ve trojce. Bylo to moje virtuální doma. A Andromeda? Tu jsem od jejího vydání pětkrát nebo šestkrát začal hrát s upřímnou snahou dát jí znovu šanci... a nikdy, opravdu nikdy, jsem nedošel ani do poloviny. Pojďme si společně rozebrat, jak se vývojářům z kdysi uctívaného studia BioWare povedlo vzít jednu z nejikoničtějších sci-fi značek všech dob a udělat z ní něco tak bolestivě zapomenutelného.
⏳ Začátky, které trvají jako celá věčnost
Hlavní problém pro mě vždycky nastal hned po instalaci a spuštění. Vzpomeňte si na start Mass Effect 2 – zničení Normandie, Shepardův pád do atmosféry, okamžitý adrenalin a šok. Nebo na invazi Smrťáků na Zemi ve třetím díle. Hra vás popadla pod krkem a nepustila. Andromeda začíná tím, že se po 600 letech probudíte z kryospánku v úplně nové galaxii, což zní na papíře skvěle. Ale realita? Prvních několik (a teď myslím opravdu hodně) hodin máte pocit, že nehrajete epickou space operu, ale simulátor galaktického údržbáře a vesmírného byrokrata. Běháte po stanici Nexus, řešíte, kdo komu ukradl zásoby, povídáte si s nezajímavými NPC a skenujete každý kámen. Tempo vyprávění je tak ubíjející, že než se dostanete k nějaké skutečné zápletce, vaše nadšení spolehlivě umrzne. Ty začátky pro mě byly vždycky jako naprostá věčnost, přes kterou jsem se prostě nedokázal překousat.
👽 Kde je můj Garrus? aneb Když chybí charisma
Co dělalo původní trilogii tak výjimečnou? Byly to postavy. Chtěli jste trávit čas s Wrexem, Liarou, Tali nebo Garrusem. Byli to parťáci, za které byste položili virtuální život. V Andromedě ale hrajete za Rydera (nebo Ryderovou) – mladého, nezkušeného průzkumníka, který má do Shepardova přirozeného respektu asi tak daleko, jako já ke kariéře kulturisty. A vaše nová posádka? Většinou jde o partu nevýrazných, až iritujících puberťáků, jejichž problémy vás prostě nezajímají. Scénář a dialogy jsou místy tak ploché a plné klišé, že i při nejlepší vůli jsem se chytal za hlavu. A to vůbec nemluvím o hlavních záporácích. Zatímco z obřích, mechanických Smrťáků šla čistá hrůza, Kettové v Andromedě vypadají jako...no jako Kettové z Andromedy, lepší výraz pro "generickou průměrnost" mě nenapadá.
🎭 „My face is tired“ a technologické peklo
Tohle byla pro spoustu hráčů ta poslední kapka. Mělo se jednat o sérii na nové a mnohem silnější generaci konzolí. Ostatně PS4 považuji i dnes za velmi schopného pracanta do každé rodiny. Když hra v roce 2017 vyšla, internet okamžitě zaplavily stovky kompilací s bugy. Engine Frostbite, který je primárně dělaný na střílečky typu Battlefield, si zjevně s obřím RPG příliš nerozuměl. Výsledkem byly asymetrické obličeje, prkenné pohyby, podivně vytočené krky a naprosto mrtvé oči postav, které v těch nejemotivnějších momentech koukaly jak Bulhar do mlátičky. Hláška jedné z postav: „My face is tired“, se stala legendárním memem, který nemohl technický stav vystihnout lépe. Jasně, vývojáři to po pár měsících obřími patchi trochu vyžehlili, ale ten hořký pocit, že jsme dostali polotovar vytvořený "béčkovým" týmem (zatímco áčkový tým BioWare tehdy dělal na Anthemu...ironie že?), už ve mně zůstal.
🔫 Jediná záchrana z temnoty: Akce a jetpack
Abych ale jenom nekopal do mrtvoly, musím zmínit jednu věc, která se povedla na jedničku a kvůli které jsem těch pět pokusů o rozehrání vůbec absolvoval. Tím je čistý gameplay, konkrétně soubojový systém. Tady Andromeda paradoxně překonala i starého Sheparda. Přidání jetpacku do soubojů přineslo neuvěřitelnou akčnost a dynamiku. Možnost plynule střídat zaměření postavy znamenala, že jste mohli před každým bojem přejít z vanguarda s brokovnicí na taktického sentinela (má milováná třída ze staré trilogie). Přestřelky jsou rychlé, efektní, zbraně mají skvělý zvuk a cítíte u nich tu správnou váhu. Pokud se zrovna prokousáváte hordou nepřátel a ignorujete ten příběhový balast okolo, hraje se to vlastně nesmírně dobře. O to víc ale mrzí, že tahle skvělá akční kostra byla obalená tak nezajímavým svalstvem.
🪦 Hřebíček do rakve jedné legendy
To, jak Andromeda u fanoušků i recenzentů narazila, mělo obrovské následky. Hra nejenže nesplnila očekávání, ale v podstatě poslala celou značku k ledu. Vydavatelství EA tehdy zrušilo veškeré plány na příběhová DLC (stejně by se k nim ani většina lidí nedostala) a sérii Mass Effect dalo na dlouhé roky do mrazáku. Udělat z něčeho tak fenoménálního pouhou okrajovou záležitost, to se opravdu jen tak nevidí.
🏁 Verdikt: Stojí za to sbalit kufry?
Pro mě osobně je Mass Effect: Andromeda synonymem promarněného potenciálu. Je to pomník toho, jak dopadne vývoj bez jasné vize a pod časovým tlakem. Pokud sérii neznáte, rozhodně raději sáhněte po pokladech naší nabídky. Pokud ale máte chuť na dobrou a rychlou sci-fi akci, umíte odpojit mozek, ignorov at nezajímavý příběh a dokážete ji dnes sehnat v bazaru za pár stovek, možná vám nakonec i sedne. Jen nečekejte, že ve vás zanechá tu obrovskou herní díru v srdci, jakou kdysi zanechal konec Sheparda.
A jak to máte vy? Jste jedním z těch, kteří dokázali Andromedu i přes její vady doklepnout do samotného finále a nedáte na ni dopustit, nebo váš pokus o záchranu nové galaxie skončil podobně bídně a předčasně jako ten můj?
