-1.png)
Dnes se spolu podíváme na možná největší hru dosavadní historie. Minimálně tak velkou, že jsem si článek dovolil rozdělit na dvě části. Můžeme si o tvorbě Rockstaru myslet cokoli. Nenávidět ji, vidět za ní konzum, žádné skutečné zaměření na žánr. Také tam vidíte podobnost s kinematografií Jamese Camerona z posledních tří dekád? I přes všechny tyto, asi i pravdivé výtky, platí jasně: Je to zlaté vejce, většina lidí to miluje, definuje to žánr a je to... MONUMENTÁLNÍ!
Jak se pokus změnil ve zlato
Studio Rockstar bylo už tehdy hvězdou. GTA bylo benchmarkem moderního, otevřeného světa. Herní průmysl byl už přesycený moderními střílečkami, a tak se studio vydalo svou vlastní cestou. Věděli, že GTA je satira a nadsázka, ale také věděli, že herní publikum začíná mít i skupinu vyzrálých hráčů, kteří od her očekávají něco jiného. Serióznějšího. První díl Red Dead Redemption, na který se podíváme také, dokázal, že western není zdaleka mrtvý žánr, a jeho nedávný port na PS5 jasně dokazuje, o jak skvělou hru se jedná. Avšak to, co si studio dovolilo s druhým dílem, předčilo všechna očekávání.
I Sims by mohly závidět simulátor života
RDR 2 je nesmírně obsáhlou hrou se specifickým tempem. Nejedná se o nastavovanou kaši, kterou dodávala řada studií do svých titulů po obrovském úspěchu Zaklínače III. Rockstar na to šel po svém. Jako kdyby se jim povedlo spojit simulátor života v Sims, dramatický příběh z Last of Us a akční střílečku. A to vše na pozadí divokého západu? Tohle si opravdu mohlo dovolit jen studio, které mělo za zády GTA Online a prakticky nevyčerpatelný rozpočet. Byl to obrovský risk. Ovšem co je na tom všem zarážející? Tenhle, na první pohled překombinovaný moloch, pracuje přesně tak, jak má.
Velmi specifické tempo
Proč jsem tak šokovaný z již sedm let staré hry? Přiznám se bez mučení, že jsem hru dohrál nedávno. Při jejím vydání jsem titul odsuzoval jako velký hype, a když vyšla PC verze, vůbec jsem jí nepřišel na chuť. Kdo četl můj článek – spíš osobní zpověď – o srovnání PC a konzole, tak už ví, kde byl zakopaný pes. RDR 2 není hra, kde budete dvacet hodin grindit kytičky, abyste splnili daily quest nebo abyste se pochlubili achievementem kamarádům. Na ty geniální mechaniky se podíváme ve druhém díle článku (protože speciálně tato hra si to zaslouží), ale už teď vám mohu říct, že kdo se do tohoto příběhu z přelomu století neponořil, tak to nikdy nemůže pochopit. A ano, stojím si za tím, že tato pecka chce konzoli (bohatě stačí základní PS4) a hlavně klid. Hra vám to vše vrátí měrou vrchovatou.
Online mód byla slepá ulička
Je fér zmínit ještě jeden aspekt. Nečekejte, že po dohrání příběhu utopíte další stovky hodin v online módu. Tohle rozhodně není GTA Online na divokém západě. Šel jsem do tohoto módu s otevřenou myslí, ale po pár hodinách mi scházela motivace a důvod k pokračování. Jak jsem následně zjistil, můj názor nebyl ojedinělý. Na vině bude zřejmě ta nejvyšší možná laťka nastavená právě hlavní kampaní. Zkuste si jej, ale nečekejte revoluci, jakou jste zažili v roli Arthura Morgana.
Nejsilnější stránka je jinde
Asi už jste pochopili, kde je kouzlo RDR 2. Za hlavního hrdinu si můžete užít takové zábavy a svět je natolik živý, že žádné MMO není třeba. A právě na tyto konkrétní mechaniky se příště podíváme. Nemám ve zvyku probírat své pohledy na hry do detailu, jenže tady si nemohu pomoct. Nyní mě omluvte, jdu se nechat ostříhat do Valentine, projet se do Strawberry a cestou se utábořit, uvařit kávu a opéct čerstvě chyceného pstruha, protože můj Arthur je podvyživený. A jestli nechcete čekat a porovnat si své zážitky s mými, tak rádi vám příležitost dáme.
