Když mi přijde na mysl český otisk v herním průmyslu, tak na prvním místě mi vždy vyskočí legendární Mafia. Jak už jsem psal v článku o největších filmových zážitcích v herním světě, tak první díl jsem dohrál 23x (už jen to, že jsem si to počítal, je přinejlepším zvláštní). Marek Vašut, Petr Rychlý, ikonická hudba jednotlivých částí Lost Heaven, která mi v remasteru trošku chybí... Mafia byla opravdu interaktivní film. Hratelností, jako jsou pěstní souboje a střelba, nikdy nebyla vrcholem. Přesto jsme ji milovali. No a teď nám měla přijít dvojka. Nevím jak vy, ale já byl skeptický. Říkal jsem si, že takový úspěch nelze zopakovat, a tvůrci udělali to nejlepší, co jen mohli: nesnažili se slepě opakovat, nýbrž jít svou vlastní cestou – a na tu si dnes společně zavzpomínáme.
🏙️ Na první pohled společné základy
Co se týče stylu hry, tak se autoři nerozhodli objevovat Ameriku. Mafia není GTA a nemůže se svou detailností a rozsahem měřit s AAA tituly. Přesto byl druhý díl přesně tím, co dnešní herní svět potřebuje jako sůl. Titul, který máte hotový za maximálně 20 hodin čistého času. Nechápejte mě špatně. Red Dead Redemption 2 jsem si užil víc než puberťák nález tátovy literatury v zamčené zásuvce, Spider-Man 1 a 2 jsou epické komiksovky, Kingdom Come udělalo realistický středověk zábavným a Zaklínač 3 nenasbíral ocenění „Hra roku“ bezdůvodně. Jenže kde má pracující člověk vzít 120 hodin času při práci, věnování se rodině, dalším povinnostem a zároveň neztratit nit a být do hry opravdu vtažen? Mafia 2 má ideální tempo, nenáročný gameplay, tak akorát výplně mezi hlavní dějovou linkou (tedy ona ta výplň není vlastně žádná, ale v tomto případě to považuji za výhodu) a táta od rodiny si nemusí na její dohrání brát dovolenou.
📸 Další ikonický vizuál?
Mafia 1 měla ikonickou grafiku. To neznamená, že byla dokonalá, i když si na svou dobu neumím představit, že by mohla dopadnout lépe. Tváře Salieriho, Tommyho, Paulieho i Sama máme v paměti vyryté navždy a grafické nedokonalosti pohybu či prostředí se staly spíše milovanou hříčkou než terčem posměchu. Nástupce je v tomto ohledu úplně jinou hrou. Dává na obdiv plynulejší pohyby, které zaznamenáme hlavně ve filmových pasážích. Město i interiéry si zachovaly stejnou dobovou atmosféru... Tváře Vita, Joea, Henryho a Lea jsou tedy úplně v jiném stylu, ale nezapomenutelné jsou zrovna tak. Zkrátka Mafia 2 si ponechala unikátní vizuál a díky postupu technologií to zvládla bez kompromisů.
🎮 A jaký je ten gameplay?
Tím „nenáročný“ si nemyslete, že se jedná jen odklikávání mezi filmečky. Hra vám nabídne časté řízení dobových vozů, kontaktní souboje, plížení a za nejpovedenější část bych asi považoval přestřelky. Nebyla to novinka v žádné z těchto náplní hratelnosti, ale ve všech ohledech je nadprůměrná. Jelikož se jedná primárně o příběhovou hru s krásným dabingem, nádherným prostředím a hutnou atmosférou, tak je to vlastně zdravá kombinace. Nemusíte totiž drtit nějaký talentový strom, abyste příjemně proplouvali příběhem, ale s adekvátní výzvou. Jo a hlavní hrdina není taxikář, který se přes noc stal elitním zabijákem. Vito si prošel peklem druhé světové války, tudíž jeho schopnost odpravit násobně větší přesilu má alespoň nějaký ten základ.
👥 Postavy a příběh
Tím jsme se dostali k postavě našeho hlavního hrdiny. Jestli byl Tommy v jedničce takový seriózní mafián s dobrým srdcem, Vito je vskutku horká hlava. Odmalička si musel vše vydobýt sám a nějaké galantní chování u něj nečekejte. Nedělá si iluze o světě a nebojí se své záležitosti řešit rázně. Parťák Joe se do problémů vrhá po hlavě s ještě větším odhodláním, ale zato dost zábavnou a optimistickou formou. V kontrastu s mafiánskými bossy starší generace je jasně vidět, jakým směrem se autoři ubrali. Nechtěli vytvořit kopii předchozího dílu zasazenou do modernější doby a v hezčím grafickém kabátu. Mafia 2 musela ustát nerovný boj se svým předchůdcem. Stejně tak mladá krev v díle druhém. Příběh je dle mě skvěle propracovaný, plný překvapení a propojenost všech dílů Mafie mě neskutečně baví.
💎 Nehráli jste? To musíte napravit
Asi se vám zdá, že o hře mluvím dost obecně a vlastně jste se nic konkrétního nedozvěděli, kromě mých pocitů a vzpomínek. Od začátku to byl můj záměr. Kdo hru prochází už poslepu, tak si jistě vzpomene a příjemně se zasní. Ale jsem přesvědčený, že je vás hodně, kteří jste ještě neměli tu čest s tímto českým drahokamem herního průmyslu. Nemohu se dopustit toho hříchu a nenechat vám vaše „poprvé“ s Vitem a Joem. Tady už jsem svá dohrání nepočítal, ale číslovka deset tam svítí minimálně. Na to samozřejmě musíte být trochu pacient, ale alespoň jednou byste si tuhle pecku projít měli. Jak někomu nerad kecám do života, tak tady v sobě najdu veškerou drzost. Stejně tak jako najdete Mafii 2 přímo u nás. PS: Vždy si po dohrání musím pustit film Vykoupení z věznice Shawshank.
