Všichni to cítíme. Monumentální GTA VI je za dveřmi. Majitelé PlayStationu 5 kontrolují a ladí své DualSense ovladače podobně jako mechanici vozy před závodem Le Mans. To, co si dovolil pátý díl, už v herním světě téměř hraničí s drzostí. Třináct let vylepšovat grafiku, hratelnost a vydělávat miliardy na Shark Cards... na to už musíte mít pořádnou porci kuráže. A nebo nejlepší hru na světě? Protože ono to funguje. Je to projekt takových rozměrů, že očekávání od nástupce jsou prakticky nepopsatelná. My se dnes ale vydáme opačnou cestou. Zavzpomínáme, kdo tomuto kolosu vyšlapal cestu, jak se série zaryla do povědomí společnosti a stala se vděčným tématem politiků. Tvůrci se za tuto „reklamu“ vždy jen zdvořile omluví, aby si pak za rohem zapálili vítězný doutník stodolarovkou.
🕹️ GTA 1 a 2: Když ptačí perspektiva stačila k absolutní svobodě
Jak vlastně formulovat mé začátky s touto sérií? Předně musím přiznat, že jsem u prvního dílu zpočátku vůbec netušil, co mám dělat. Anglicky jsem tehdy ovládal sotva „yes/no“ a vrcholem mého tehdejšího chápání videoher byl Tekken 3 nebo Crash Bandicoot. To však nic nemění na skutečnosti, že jsem v prvním GTA strávil neskutečné množství času. Počet nahraných hodin u mě překonává snad jen počet nebohých občanů, které jsem s oblibou naháněl na elektrické koleje – zkrátka mě fascinovaly ty animované kostřičky, které z nich po zásahu proudem zbyly. Z nějakého důvodu jsem k ježdění vždy vyhledával ikonický pickup. Možná za to mohl můj tehdejší obdiv ke Stevenu Seagalovi. Ve filmu Tajný agent Jack T. měl totiž neskutečně stylové vozítko, ve kterém v koženém saku a v utajení opravoval venkovanům dřevěné schody. Ale zpět k věci. Šlo o ty možnosti. Najednou jsme neprocházeli předem narýsovaným koridorem; byla to první hra, která mi nabídla vlastní identitu a naprostou volnost. A že ta moje virtuální identita nebyla zrovna vzorná... to už k tomuto světu zkrátka patřilo.
😈 Proč zrovna tato série?
Naše dětská radost z virtuálního chaosu nebyla náhodná. Dnes už víme, že za úspěchem série stál chladný a velmi inteligentní kalkul. Tvůrci z DMA Design (pozdější Rockstar) si moc dobře uvědomovali, že mají v rukou titul, který by mohl snadno zapadnout. Násilné hry tu byly už tehdy – ostatně „na černo“ vydaný Thrill Kill byl tehdy skutečným benchmarkem brutality (a že mě tehdy bavil!). Vývojáři se proto rozhodli vsadit na nejistou kartu a najali PR mága Maxe Clifforda. Ten dostal za úkol na jejich vlastní hru, lidově řečeno, kydat hnůj. Clifford cíleně upozorňoval politiky na kontroverzní obsah a provokoval na všech frontách. Tohle už totiž nebyla jen utržená hlava monstru ve fantasy světě. Napadnout člověka na ulici nebo přejet skupinku chodců? To už zavánělo nebezpečnou inspirací pro realitu. Výsledek byl přesně takový, jaký si tvůrci naplánovali – každý teenager chtěl hru vidět na vlastní oči. Byla to zakázaná látka, o které se debatovalo na všech frontách, což byla ta nejlepší reklama, jakou si za peníze mohli pořídit. U druhého dílu se už jen vezli na vlně reputace „zlé značky“. Skutečné zemětřesení, moment, kdy se z pixelů stala téměř hmatatelná hrozba, však mělo teprve přijít.
🗽 Rok 2001: Když se z chaosu stala realita
S příchodem GTA III nebyl svět na to, co následovalo, ani zdaleka připraven. Skok z ptačí perspektivy do plnohodnotného 3D světa totálně změnil pravidla hry. Už to nebyla jen „pixelová autíčka a červené flíčky na silnici“. Najednou jste stanuli v deštivých ulicích Liberty City tváří v tvář lidem, kteří měli výrazy, emoce a .... životy, které jste mohli ukončit jedním stisknutím tlačítka. Právě zde se zrodila největší herní kontroverze dekády. Mluvím o mechanice, která dodnes zvedá ze židlí mravokárce po celém světě: možnost najmout si společnici, nechat se v autě „uzdravit“ a následně ji baseballovou pálkou poslat k zemi, abyste získali své peníze zpět. Pro konzervativní politiky to byl jasný důkaz, že videohry jsou morálním úpadkem. Aby toho nebylo málo, hra vycházela ve stínu tragédie 11. září. Média šílela a ve večerních zprávách se s vážnou tváří řešilo, zda tato „simulace násilí“ nevychová generaci psychopatů. Jenže ironií osudu platilo totéž co u jedničky – čím více se o zákazu mluvilo, tím lákavějším se Liberty City stávalo.
🏙️ Pod nánosem kontroverze byla revoluce
Kdyby bylo GTA III jen o bezúčelném násilí, zapomnělo by se na něj po prvním týdnu. Pod kontroverzní slupkou se však skrývala technická a designová revoluce, která neměla obdoby. Liberty City nebylo jen kulisou; byl to živoucí organismus. V té době jsem hrál Driver 2 na stařičkém PlayStationu 1 a s GTA III jsem se poprvé setkal u spolužáka, který mě na tuhle pecku lákal každou přestávku. Po prvních minutách sledování mi doslova spadla čelist. Viděl jsem, jak se lidé kryjí proti nepříznivému počasí. Sledoval jsem sanitku, jež přijela k zraněnému, a kterou jste mohli následně zcizit a sami vykonávat profesi zdravotníka. Detaily města, obyvatel a vozů jsem studoval s větším zaujetím než sběratel drahé obrazy. Ta hra vám dala pocit, že jste zvěstovatelem podsvětí. Ačkoliv mělo GTA III propracované postavy a cutscény, ten nejsilnější příběh si psal každý sám svou vlastní cestou. Liberty City nám poprvé ukázalo, že hranice neexistují – existuje jen vaše představivost a plná nádrž v ukradeném Cheetah. Ostatně si sami srovnejte, jaký skok to byl už jen po grafické stránce.
⚙️ Železo, krev a olovo v 3D prostoru
Abychom však neustrnuli jen u atmosféry, je třeba si uvědomit, že GTA III excelovalo i v hratelnosti. Jízdní model byl na svou dobu převratný. Každý vůz měl svou váhu a charakter – zatímco nablýskaný Cheetah řezal zatáčky s chirurgickou přesností, můj milovaný pickup se nakláněl a při kolizích mu realisticky odpadávaly části karoserie. Sledovat, jak se vám pod rukama mění nablýskaný stroj v hořící vrak, byl tehdy fascinující zážitek. Střelba sice z dnešního pohledu působí těžkopádně. Ovšem ten pocit, když jste poprvé sáhli po raketometu nebo Uzi a zasypali policejní vozy olovem, byl... raději to nebudu dále rozvádět, abych se vyhnul pozornosti úřadů. Policie vám navíc neodpustila nic. Když na vás vyrazily černé vozy FBI nebo armádní tanky, okamžitě jsem si vzpomněl na agenta Smithe a jeho ikonické: „This is my world, my world!“
🔚 Proč dnes působí nenápadně?
Možná se ptáte, proč se dnes ke GTA III nevracíme tak masově jako k jiným legendám. Odpověď je prostá a jmenuje se San Andreas. Právě tento díl je totiž v podstatě „ultimátní verzí“ všeho, co trojka započala. San Andreas převzalo základy Liberty City, nafouklo je do obřích rozměrů, přidalo RPG prvky a nabídlo svět, který nás pohltil na další dekádu. Trojka tak zůstává tím nepostradatelným prvním krokem. Je to ten syrový, deštivý a špinavý originál, bez kterého by nebylo žádné GTA Online a dost možná ani žádná Mafia. Je to hra, která nás naučila, že ve virtuálním světě můžeme být kýmkoliv – aniž bychom k tomu tehdy museli opustit bezpečí svého obýváku. My vám s tím rádi pomůžeme.
